NO BUY říjen 2024 aneb KONEC za dveřmi

 Nemohu tomu věřit, ale opravdu mám před sebou poslední měsíc bez nákupů 😳

Řekla jsem si, že sepíšu pár tipů, co mi pomohlo…

1) sepsat si pravidla

2) dodržet je 🙂

3) věci, které bych si chtěla koupit, tak si je uložit/sepsat do nákupního seznamu s tím, že si je koupím až skončí výzva

4) uvědomovat si, že pocit chtít nakupovat je jen zástupné řešení nějaké vnitřní nepohody a že tento pocit přejde i bez toho, aniž bych si cokoliv koupila (toto platí i pro emocionální jezení a jiné “závislosti”)

5) podívat se zpětně na to, co jsem si chtěla koupit a nekoupila-často to byly vážně blbosti

6) racionalizovat si touhu něco koupit, popř. racionálně si vysvětlit, že vše mám (ano, mám vše a to je má realita)

Výstavy v Domě Umění, Lasotová/Kozyra/Kvetan

 U Kateřiny Kozyry se mi líbila instalace výstavy. Jinak se omlouvám, ale já tohle “šokující” umění nemám ráda, protože nedokáži rozlišit, kdy se jedná o prvoplánovost toho chtít být viděn za každou cenu, nebo umění, které proudí z vnitřního puzení (i když puzení být exponován je také vnitřní). Takže explicitní filmy mi nic neříkají a jediná má emoční reakce je odpor, což u pohledu na umění nechci zažívat.

Výstava Marka Kvetana už byla něco jiného a tam jsem si užila pohled na estetiku, ale i zapojení intelektu. Puboš syn trefně poznamenal, že tahle výstava je o osamocení a já souhlasím.

Vytisknuté barokní vázy na 3D tiskárně, každá složená ze čtyř dílů.

Město z pet lahví, které autor vypil v době lockdownu.

A v neposlední řadě výstava Dáši Lasotové, která působí skromně a minimalisticky, ale najde se v ní spousta kreativního vnímání každodennosti. Nejvíce se mi líbil záznam osmisměrek, který dohromady tvořil ucelenou výtvarnou řadu, kde byla vnímatelná ona zvědavost autorky-kam a jak to v obrazu povede a zda “pouhé” čáry osmisměrky (přenesené přes kopírovací papír) obstojí jako umění.

Další věcí byla zajímavá “bílá malba”, kdy byl tenký papír zkroucen liniemi štětce (?). Určitě zajímavý námět i do hodin výtvarné výchovy a zajímavější námět, než který tam mají (dolepování nálepek) pro galerijní pedagogiku. Dokázala bych si to pak představit spojit z frotáží barevnými křídami.

Dáša Lasotová a její zajímavé nápady ♥️

Hravá výstava Imaginárium bratří Formanů

Upřímně když jsme se chystala výstavu, tak jsem netušila, co od ní čekat. Jediné, co mě upoutalo, byla netradiční estetika průčelí samotné výstavy a to ještě navíc vše ručně malováno. To už se v dnešní době nevidí. Slečna u pokladny o výstavě také mnoho nevěděla, ale tvrdila mi, že:”je to i pro dospělé”. Tak jsme vešli do tohoto jiného světa, který mi připomněl svou kvalitou a něžností staré časy. Vše ručně vymalováno, vyrobeno a nainstalováno. 

Jediný průvodce výstavou tam působil nepatřičně, tak jsme se vydali po svojí cestě a vše jsme zkoumali. Výstava je nejen estetická, ale i hravá a s jednotlivými exponáty si lze hrát.

Na výstavu jsem se vypravila se svou tetou, režisérkou opery ve Varšavě, a té se výstava také moc líbila.

Výstava Kláry Sedlo Umělec vs. AI v rámci Noci vědců Ostrava 2024

 V rámci noci vědců v Ostravě jsme navštívili s rodinkou pár expozic, ač značně pohybově omezeni (mladší syn si zlomil prst na noze a měl sádru…). Letos nás Noc vědců až tak nezaujala, pro mě byla "nejvíc" výstava Kláry Sedlo, kdy mě zaujaly jak obrazy, tak myšlenka porovnání se s AI.

zde manifest umělkyně k celému projektu: 

Přestala jsem si spojovat svůj vnitřní pocit s tím, jak vypadám

 O tom, proč jsem se přestala líčit, jsem psala v prosincovém zamyšlení. Od té dobry uběhlo víc jak půl roku a já jsem prošla všemi běžnými i významnými dny nenamalovaná (významné jsou vlastně všechny kdy se člověk vzbudí živ a zdráv). Časem jsem si na to zvykla a také mi to ušetřilo hodně času a peněz (=času) např. i v drogérii, kdy míjím všechna malovátka bez povšimnutí. Stále jsem ale ještě nevyhodila všechny věci, na úpravu fasády, z mého šuplíku…

Podobný přístup jako v nelíčení jsem zaujala i v neoblékání. Samozřejmě oblečení má prvotně funkční vlastnost a to zakrývat a chránit tělo. Této vlastnosti jsem se ještě nevzdala, na to jsem příliš soudná a nechci vystavovat ostatní pohoršení :-) Nicméně tím, že nic nenakupuji a nosím jen to, co mám, tak nemám ani potřebu něco svým oblečením dokazovat (estetický vkus, postavení, vzhled mého těla, respekt k situacím). Čímž mi vymizela další vnucená starost. Vnucená proto, že dítě většinou tyto blbiny kolem oblečení prostě nezajímají, protože na světě je spousta důležitějších věcí než to, jak se oblékáme anobrž to, jak nám oblečení slouží.

Můj šatník se scvrkl na:

• 3x šaty
• 3x kraťasy
• 15x triček
• 3x mikina
• 3x džíny (mum, skinny šedé a skinny černé)
• 5x pyžamo (3x letní, 2x zimní)
• 7x tílko
• 4x svetr (1x teplý, 2x kašmír, 1x propínací)
• 3x sukně (nenosím, ale třeba někdy budu)
• 7x legíny (hlavně na sport)
• spodní prádlo (kalhotky nosím jen pohodlné a podprsenky jen sportovní)

I tak jak to píšu, tak je toho oblečení dost a ještě tam není to sportovní oblečení. Věci na lyže, kolo a běh.

V rámci online studia Digitálních kompetencí ve výtvarné výchově jsme diskutovali na téma "Role výtvarna v životě běžného člověka" tak první co tam padlo bylo to, jak je to důležité aby si člověk věděl, co si obléct a jakou kabelku k jakým botám, tak mi z toho bylo celkem těžko. Je vidět jak jsou tyto " hodnoty" prostoupeny napříč lidstvím. Přitom mě osobně napadla jako první myšlenka relaxační role při tvorbě.

Poslední významná starost odpadla tím, že se nepříliš pozoruji v zrcadle a mám hezký vztah ke svému tělu a beru ho tak, jak je. Vnímám hlavně jeho hodnotu skrz možnost bytí a nikoli estetičnost nebo sexualní atributy. Takže opravdu nemám už takové ty myšlenky ve stylu: dnes se cítím nafouklá/tlustá/hnusná=cítím se špatně i vnitřně. Nebo mám beďar=blbý den, všichni na mě budou koukat jak jsem hnusná.

Je to všeobecně velký posun v myšlení a myslím, že to má hodně "starých" lidí, ale proč čekat na stáří s tím, abych se ohledně toho, jak vypadám cítila dobře, když se to dá "naučit" i teď.

mé vylepšené selfie umělou inteligencí ve stylu impresionismu, app GOART

NO BUY 2024 září aneb co jsem si nekoupila? Jak mít levnější pomůcky do školy?

 V září by byly mé shopovací touhy (pokud bych tedy nějaké měla) uspokojeny dostatečně, protože s návratem dětí do škol se pojí "nakupovací mánie". Pomůcky, vybavení na tělocvik a jiné záležitosti, které "musí"potomek mít, aby mohl úspěšně absolvovat školní systém. U nás je to jednoduché. Výtvarné potřeby nezaznamenaly od minulého a předminulého roku velké použití, takže s úspěchem postoupily do dalšího ročníku. Výtvarka-hotovo. Dokoupila jsem pak v polovině září nějaké nezbytnosti alá lepidla tyčinky (sleva o 50%), podobně i pastelky, obaly, různé plastové složky, nůžky, tužky. Nic z toho, se totiž nevyplatí kupovat na začátku září :-). Dobrý tip je mrknout se na Vinted-tam maminky prodávají celé sady výtvarných pomůcek, nejspíš protože kupují svým dětem každý rok nové. Taková sada pak vyjde na 200 Kč, což je cena jedněch pastelů.

Největší výdaje bývají boty na tělocvik. Decathlon to jistí, takže 2x tenisky po 1000 Kč. Jen nesmíte přihodit do košíku jiné blbiny ;-).

Školní batohy, pouzdra a jiné sáčky na tělocvik mají kluci z minulých ročníků a pokud by snad utrpěly újmu, koupíme po zvážení nové, ale minulý rok ve zdraví přežili. 

Oblečení často dostanu od kolegyň po jejich starších dětech, je moc hezké, značkové ( i puboši rostou rychle). Jen už narážím na preferenci vkusu u svých synů. což dříve nebývalo, takže hezké tričko často nechtějí, protože "není černé" nebo "je disko".

A teď k mým nákupům. Pro sebe opět NO BUY, svým způsobem :-). Jinak jsem utrácela dosti, protože jsem si při škole zřídila výtvarný kroužek, na který potřebuji milion pomůcek! Takže 16 sad pastelů, temper, vodovky, akrylové barvy, štětce, papíry, nůžky, lepidla, sady na linoryt a podobné lahůdky. NA druhou stranu jsem pro tento účel použila peníze, které jsem vybrala od dětí přímo na pomůcky.

K tomu jsem si pořídila embosovací stroj, který budu s dětmi používat na "suchou" jehlu z tetrapaku. Ten mi ale muž koupil k narozeninám. Hodný, že? :-) Prostě samé výtvarné radosti.

Návštěva u paní, co měla pomalovaný dům

 Vlastnoručně pomalované zdi obývaného domu (nemyslím grafitti) jsou svým způsobem neobvyklý fenomén. Nejznámějším představitelem tohoto hnutí je Josef Váchal, ale najdou se i jiní, často lidoví a “neumělí” tvůrci, kteří tvoří velmi svérázným rukopisem.

Chodím běhat kolem jednoho domu, který má sgrafitta na zdech v mysliveckém motivu- vše působí až středověkým stylem. Jednou, když jsem zase běžela kolem, jsem zahlédla stařenku na zahradě a nedalo mi to se nezeptat se, kdo je autorem této výzdoby. Paní se rozvykládala o bývalém majiteli domu (dříve kovárny), který pomaloval celý dům i zevnitř. Že prý tam ještě něco zůstalo a zve mě se podívat. Ukázala mi tento strop v předsíni, ostatní malby po celém domě prý zamalovali, protože se prý v tom nedalo žít. Na jednu stranu je chápu, protože když jsem byla v Portmoneu tak jsem opravdu zažívala pocity stísněnosti z tolika silných maleb kolem, které drtily mé smysly.

Tak jsem si alespoň vyfotila onu předsíň, než ji zase někdo jiný zamaluje. V té době jsem zrovna četla knihu "Muž který sázel borovici blatku" a myslím, že to nebyla náhoda! Ještě mám na cestě knihu "Jak jsem sbíral a poznával naivní umění", o které se A. Palán v knize zmiňuje. Mám velkou slabost pro tuhle "neumělou" a dětskou tvorbu, protože je opravdu čístá, jak by řekla filosofka Hogenová, z vlastního pramene nebo z něčeho, co člověka přesahuje (a může to být i svým způsobem šílenství). Líbí se mi zkrátka, že v tom není žádný kalkul...

A zde je konečně těch pár fotek z domku v Kozlovicích...:

Idealizovaná verze Hukvald? Vpravo dole Hukvaldský kostel, avšak hrad s kopcem působí monumentálně oproti realitě.

strom vrhající stín podporující ideál krásného letního dne

krásné detaily listů

Strakapoud namalován hlavou dolů