Vlastnoručně pomalované zdi obývaného domu (nemyslím grafitti) jsou svým způsobem neobvyklý fenomén. Nejznámějším představitelem tohoto hnutí je Josef Váchal, ale najdou se i jiní, často lidoví a “neumělí” tvůrci, kteří tvoří velmi svérázným rukopisem.
Chodím běhat kolem jednoho domu, který má sgrafitta na zdech v mysliveckém motivu- vše působí až středověkým stylem. Jednou, když jsem zase běžela kolem, jsem zahlédla stařenku na zahradě a nedalo mi to se nezeptat se, kdo je autorem této výzdoby. Paní se rozvykládala o bývalém majiteli domu (dříve kovárny), který pomaloval celý dům i zevnitř. Že prý tam ještě něco zůstalo a zve mě se podívat. Ukázala mi tento strop v předsíni, ostatní malby po celém domě prý zamalovali, protože se prý v tom nedalo žít. Na jednu stranu je chápu, protože když jsem byla v Portmoneu tak jsem opravdu zažívala pocity stísněnosti z tolika silných maleb kolem, které drtily mé smysly.
Tak jsem si alespoň vyfotila onu předsíň, než ji zase někdo jiný zamaluje. V té době jsem zrovna četla knihu "Muž který sázel borovici blatku" a myslím, že to nebyla náhoda! Ještě mám na cestě knihu "Jak jsem sbíral a poznával naivní umění", o které se A. Palán v knize zmiňuje. Mám velkou slabost pro tuhle "neumělou" a dětskou tvorbu, protože je opravdu čístá, jak by řekla filosofka Hogenová, z vlastního pramene nebo z něčeho, co člověka přesahuje (a může to být i svým způsobem šílenství). Líbí se mi zkrátka, že v tom není žádný kalkul...
A zde je konečně těch pár fotek z domku v Kozlovicích...:
Idealizovaná verze Hukvald? Vpravo dole Hukvaldský kostel, avšak hrad s kopcem působí monumentálně oproti realitě.
strom vrhající stín podporující ideál krásného letního dne
Mám za sebou další měsíc bez nákupů oblečení, knih a dalších věcí, které nepotřebuji, nebo se mi nerozbily. Co se týče oblečení, tak tam už jsem "vyléčená". Nemám vůbec takovou tu touhu si něco nového pořizovat, když se mi podařilo rozklíčovat princip toho, proč si lidé (nebo já) kupují oblečení "jen tak". Co se mám ráda tak, jak jsem, tak nemám spojený nákup (nového) oblečení s pocitem, že budu "lepší" (nebo celkově "jiná").
Mimochodem všichni nejspíš víme, jak taková výroba oblečení pro většinu řetězců probíhá, ale stojí za to si pustit tohle video a na vlastní oči si připomenout realitu.
Je pak vtipné sedět s kamarádkami nad džusem a poslouchat, jak by se mi určitě líbilo v Malaze, protože tam se skvěle nakupuje oblečení/kabelky/boty a pak se střídají v tom, co si která na dovolené koupila a nemít k tomu vlastně ani co říct, protože princip nenakupování většina lidí prostě nemá šanci pochopit a nebo si ho spojí se skrblictvím :-)
Nicméně jdeme k jádru věci, protože na mé troubě (kterou někdy používám i 3x denně) se vyskytla neopravitelná závada, spolu s rozbitým sklem a termostatem, tudíž jsem ji vyměnila za novou.
Taktéž jsem si potřebovala dokoupit nějaké olejové barvy, které došly/chyběly kvůli kurzu od Paula Foxtona, kterého se účastním. Některé pigmenty jsou opravdu drahé, takže výsledná částka byla - 2000 Kč, přičemž jsem si 2000 Kč vydělala prodejem obrazu. Takže je to vlastně šulnul.
V prosinci míříme do finále a mě stačí vzpomenout si na to, jak jsem si psala seznam pro "Ježíška" minulý rok a 90% věcí na něm už bylo vyprodaných/nesehnatelných. Až na to, že si teď dárkový seznam, nebo seznam "na potom" (až "budu moct nakupovat") nevedu, protože mě chuť po věcech zkrátka přešla. Jediné co mě drží je to silniční kolo :-D Tak si sem nějaký ten model nahodím, abych si mohla vizualizovat to, jak ho konečně vlastním.
Fandím kolu Focus a jelikož mi záleží i na vzhledu, tak se mi líbí černé nebo černo-červené
, ale brala bych cokoliv s Shimano Ultegra nebo 105 ;-) Líbí se mi i značka Trek...
Tento těžký závod už jsem běžela jednou, v roce 2013, s časem 1:37. Jedná se o 17 km s převýšením kolem 320 m a to možná na prvních 8 kilometrech. Respektive prvních 5 km je mírně do kopce a pak začne velký stoupák až k vysílači Kubánkov. Většina z nás přechází v tomto místě do rychlé chůze a pokud někdo běžel, tak jsem neměla možnost ho vidět, protože mi utekl :-). Vraťme se ale ke startu, který začínal až v 17 hodin. Když pominu to, že nerada běhám večer, tak jsem svůj "výkon" spolehlivě zazdila tím, jsem si cca. 2 hodiny před během dala v práci dva pizza šneky o průměru 10 cm, přičemž do toho jsem už dva dny měla nějaké problémy se zažíváním. Prvních 6 km dělala střeva rodeo, k tomu se hlásili šneci v břiše. Zkrátka žádná hitparáda.
Kopec jsem vyšla, pak to bylo z kopce, tak jsem se donutila trochu zrychlit. Před sebou jsem neustále vnímala zelená záda ladné soupeřky. Ta ode mně byla sice velký kus (cca. 400 m), ale i tak se stala mým cílem. Chudák. Po 10 km jsem předehnala svou "nemesis" Míšu, která mi to už dvakrát v závodě natřela, a přiznám se, že mě to psychicky vzpružilo. Jak my běžci víme-je to v hlavě. Tenhle skalp mi dodal energii na zbývajících 7 km, přičemž poslední 2 km jsem už stahovala zelenou běžkyni, která evidentně byla v mé kategorii. Kilometr před koncem už jsem si řekla, že to vydržím i kdybych nechtěla, tak jsem jí suverénně a bez ohlížení předběhla a poslední kilák jsem nakopla tempem 4.30 (to pro jistotu).
Nakonec to "stačilo" jen na 5. místo, přičemž 3. a 4. soupeřka mi nandaly 2 minuty, které jsem možná ztratila tím podivným začátkem závodu.
Ve výsledku jsem velmi spokojená, protože běžet po Palkovických hůrkách při západu slunce se mi už dlouho nepoštěstilo a porazit své mladší já z r. 2013 o 4 minuty je prostě příjemný bonus.
