Stejně jako jsem dřív záviděla abstinentům, než mi došlo, že vlastně taky nemusím pít, tak jsem poslední dobou záviděla ženám, co se nemalují. Tenhle svět je svým způsobem zvrácený. Ve 12 letech jsem se začala malovat, protože jsem si nepřipadala dost hezká a myslela jsem, že mi to pomůže. Když se teď podívám na 12 letou sousedčinou dceru, jak je namalovaná a poté se namaluje, tak mi přijde, že bez líčení vypadá hezčí. Podobně se na mně (možná) muselo dívat i mé vlastní okolí (pardon mami a babi).
Čas ubíhal a i já jsem se stále každý den líčila. Byly doby, kdy jsem bez řasenky ani ten koš nevynesla a byly i doby, kdy jsem jela tzv. full make-up ( linky, stíny, make-up, tvářenka, řasenka, obočí atp.). Dokonce jsem uvnitř sebe odsuzovala ostatní nenalíčené ženy kolem! Říkala jsem si: proč se nemaluje? té by to slušelo, kdyby se trochu upravila/namalovala atp.
Kolem třicítky jsem ale ubrala a používala jsem "jen" řasenku a stíny na obočí, na nějaké akce i stíny/tvářenku/rtěnku. Večer před spaním jsem pak strávila 10 minut odličováním. Takže celkově 15 minut. mi tato procedura z celého dne ukousla, což nezní zas tak hrozné, ale měsíčně už je to 14 hodin a ročně 168 hodin. Jenže u toho odličování mi vždycky celá marnost mého počínání docvakla. Pohled do zrcadla na nenalíčený obličej mi ale vždy řekl, že dělám dobře, i když logicky to líčení smysl vůbec nedávalo. Proč?1) líčení kvůli mužům- manžela už mám a nového neplánuji pořizovat (ten stávající mi sám řekl, že se líčit nemusím)
2) líčení kvůli ostatním-druzí ocení spíš to, jak se k nim budu chovat, než to jak vypadám (jasně, nemusím chodit jako bezďák, ale všimla jsem si, že se chovají úplně stejně ať už jsem namalovaná nebo ne)
3) líčení kvůli sobě- to je další argument a možná i to, proč jsem se toho tak dlouho držela...namalovaná jsem se cítila hezčí, ale ve výsledku-je to jen pocit a ten má původ v hlavě a vnitřním nastavení, na kterém mohu začít pracovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář ♥️