Na středu jsme měli v plánu nejtěžší výlet a když jsme si po 40 km pískali, jaká je to pohoda, tak to nejhorší teprve nastalo pak. Vyrazili jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli teplé letní výhni a trochu jsme si odpočinuli výhledem na přehradu Lučina. Následoval brzký oběd v hospůdce U větrného mlýna v Kuželově. Proć brzký? Bylo jen 10:30 a jejich obědové menu za 140 Kč včetně polévky vypadalo chutně a taky chutné bylo! Navrch latté za 55 Kč, to se opravdu teď jen tak nevidí.
 |
| zátiší s bečkami a pivem aneb stále jsem abstinentem |
Pak jsme se vydali do Hostince u Černého potoka, který byl v pomyslné (lepší) polovině cesty, abychom načerpali síly. Upřímně, kdybych věděla kudy vede “cesta”, tak bych to na místě otočila a jela bych hezky po silnici domů! Takový já jsem srabík.
Cesta začala lesem, přes kameny, kořeny, písek, bláto a kdoví jakou ještě nesjízdnost na kole, které se teď moderně říká “traily”. Můj problém je v tom, že já “traily” nesnáším. Stojí mě to hodně úsilí, pozornosti a nejsem na to zručná jezdkyně, takže padám a nebo se bojím, že spadnu. Po rovince to ještě jde, ale z kopce/do kopce, je to peklo. A tohle peklo mě teď čekalo asi 30 km a já to netušila. Po 8. km jízdy do mírného kopce přes kameny po lesní cestičce po hraniční čáře se Slovenskem už jsem měla vyloženě “mental breakdown” (jak se teď moderně říká). Česky řečeno sesypala jsem se, měla jsem hysterák nebo záchvat úzkosti, že to prostě nezvládnu. Na kole jsem jela 5km/h a u toho neviděla konec. Když už to vypadalo, že hrůza skončila, tak jsme zase najeli na další podobnou stezku a tak dokola.
Nakonec jsem to zvládla, protože prostě nebylo jiné východisko i když jsem hledala na mapách jinou trasu, ale uprostřed lesů těžko. Člověk se dobře poznává i v takových situacích a já jsem si do té doby o sobě myslela, že bych s takovou trasou problém neměla 😇
 |
| kousek od rozhledny Žalostiná-trefné jméno v mé situaci |
 |
| jedu a brečím, ale alespoň už umím nezadržovat emoce 🤌🏻😆🥴 |
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář ♥️